Ale Buddha taky neměl titul přece...nebo jo?

Ohledně lektorství a toho jestli a zda-li vůbec já jsem vhodná k tomuto daru, jsem přemýšlela milionkrát.

Nechci dělat ostudu nejen všem nežijícím mistrům, všem žijícím ani sobě.
Ani těm, co mají se mnou trpělivost a neustále zodpovídají mé dotazy. Obě Evy, obě ženy, obě naprosto úchvatné lektorky jógy, každá tak odlišná, tak krásně. DĚKUJI dámy...

Když si pustím jakýkoliv web lektora jógy nebo někoho, kdo si myslí, že je lektor jógy ( nedej bože ,že si to o sobě myslím já...) tak vidím v kolonce ,,o mně,, výčet X hodin , X kurzů, X cest do Indie, Bali, Nepálu....a tak dále.

Já si chtěla počíst něco o jedné paní , co vím,že dlouhá, opravdu dlouhá léta praktikuje a učí jógu.
No vím, kde byla v roce 1876, vím že má 2000 hodin na Kanárských ostrovech pod vedením toho a toho té a té lekce, kurzu...

Ale..bolest, cesta, proč jóga? Co jóga? Co ta fotka na hlavě znamená? Že se umí postavit na hlavu, moje kamarádka učitelka taky...

A já skromně ve své kolonce na webu ,, o mně,, nahlásila jak miluju les, svého manžela, kočky a přírodu a že jóga je pro mně nejpokornější cesta.

Doplnila jsem tedy i to vzdělání, kdyby se o mne zajímal někdo nový a chtěl do kurzu.

Kamarádka řekla nádhernou věty, když jsme si spolu vykládaly nejen karty, že Buddha ale přece taky neměl snad titul ne? Ježíš? Patanjali...

To není zárukou...stejně tak jako podcenit přípravu.

Připravovala jsem se na svojí první lekci přes pět let.
Né denním cvičením Ásán, nejen.
Zažila jsem životní prohry, pády, vzestupy, bolesti jak fyzické tak psychické, labilitu, chtít nežít, chtít žít jinde, cesty, studia, práce tak náročnou, že jsem to brala jako sen mít studio Jógy.

Připravovala jsem se pozorováním těla, léčením, chozením do přírody a těžkým drilem Ásán, dechu, meditace, čtením knih, kurzy, webináři, víkendovkama.

Po pěti letech ( né teda na Bali, hm,..ale v duši a v sobě a makačky ) jsem se s třepajícíma kolenama a sucho v krku postavila na podložku před mých prvních rovnou 12 lidí. MASAKR! a nejen to, asi 10 z nich jsou se mnou již 2 léta. DĚKUJI vám přátelé.

V prostoru, kde byl binec, špína, pokaždé jsem se za něj styděla, stejně zůstali. Ani jeden se mne nezeptal na certifikát, lektorský kurz nebo vzdělání.
Až na nervozitu v hlase byli všichni spokojeni a asi jsou i nadále.

Všichni ti , které já uctívám ve výuce klasické jógy žijí v Indii, jsou mrtví a nebo je to moje Eva, která má prozatím jediný kurz, na kterých bych chtěla ve středy, jediný den , kdy nemám lekci a už docela dost dobře jsem unavená a představa dvou hodin další jógy je pro mně šílené. Zatím...

Takže se vší úctou všem těm, co stojí na hlavě za minutu, mají nohy za hlavou a do toho perfektní make up na Instagramu, se vší úctou k tomu,že mají dostatek peněz na studia na Bali nebo Indii a se vší úctou i těm, kteří ,,jenom cvičí,, Buddha titul taky neměl.

Studium ,respekt, pokora, ohleduplnost a neustálé se vzdělávání je pro mne priorita obrovská v cestě jógy, ale holt ,když nebudu na Jivamukti retreatu za 200 000 Kč, tak nebudu no.

Četla jsem krásný příspěvek o tom jestli se dá jógou uživit. Paní to napsala velmi hezky, že ano dá, podle toho ale jak žijeme.

Asi mi prozatím ta naše chatička, kočky, kafe a svíčky stačí. Přestože podnikám a platím vlastně státu více a nájem větší než vydělám.

Třeba se změní i to :)

Namasté